Jak už víte, proslulá štítarská hospoda La France s nejmenším koncertním sálem (8 x 6 metrů) ve Střední Evropě končí. Během dlouhých 12 let se zde vystřídalo nejen nespočet českých kapel a hudebníků, ale zahráli si zde též umělci z Alžíru, Austrálie, Dánska, Francie, Holandska, Izraele, Jamajky, Japonska, Kanady, Koreje, Maďarska, Německa, Rakouska, Slovenska, Slovinska, Švédska, Švýcarska, USA, Velké Británie a Zimbabwe. Vláďa Franc (hospodský) a Radek Tomek (bývalý majitel Artonu) však flintu do žita neházejí a hledají nové prostory, kde by mohli pokračovat ve své unikátní koncertní tradici á la La France. O historii unikátní hospody jsem si povídal s Vláďou Francem.
* Čím jsi se živil, než jsi zakotvil za výčepem "své vlastní" hospody? A jak se to vůbec přihodilo, že sis vzal do pronájmu právě hospodu?
Pracoval jsem jako kontrolor užitkovosti pro plemenářský podnik, odebíral jsem vzorky mléka. Po revoluci se ale začaly vybíjet krávy a mně bylo jasné, že mému zaměstnání odzvonilo. Pak jsem se přistěhoval do Štítar a zjistil jsem, že tehdejší hospoda je otevřená pouhé dvě tři hodinky denně. Pak byla byla v restitucích vrácena původním majitelům, tak jsem to zkusil.
* Klasická hospoda pod tvou taktovkou funguje od roku 1991. Jak a kdy se zrodila myšlenka pořádat koncerty?
Nebavilo mě běhat jen kolem výčepu, tak jsem si řekl, že bych mohl zkusit využít vedlejší sál. Tenkrát jsem si ale myslel, že na bigbeaty nebo velké kapely by sál byl asi moc malý, takže od roku 1994 jsem začal dělat folk - měl jsem tu Třešňáka, Mertu apod. Po krátké epizodě se sdružením Amstrig přišel Radek Tomek s demonahrávkami kapel, které se mi tuze líbily. Tak jsme si s Radkem řekli, že to zkusíme... a už to jelo. To bylo v roce 1996.
* Vzpomeneš si ještě na vůbec prvního muzikanta?
Jako úplně první tady vystoupil, tuším, Vlastík Třešňák a co se týká nové éry s Radkem, jako prvního jsme tu měli Jima Čerta, čerstvého navrátilce z Ameriky.
* Zvali jste s Radkem zpočátku jen české kapely nebo i zahraniční?
Nejdřív tady vystupovaly jen české skupiny. Po nějakém čase jsme ale uspořádali koncert Deep Sweden, což byla mezinárodní kapela s jedním Čechem, no a pak už jsme se chytili. Svou roli zde sehráli velmi dobré vztahy s kluky, kteří do Čech tahali a dodnes tahají muzikanty ze zahraničí, hlavně ze zámoří. O zbytek se postarala klasická šeptanda.
* Celkem si neumím představit, jak je možné zaplatit zahraniční kapely, které jsou určitě mnohem dražší než většina našich...
Už samotné jméno La France začalo fungovat tak, že nám mnozí muzikanti, jak se říká, udělali cenu. S dražšími záležitostmi nám pomohli kamarádi, kteří běhali po sponzorech a sháněli peníze. Zanedlouho nám začalo pomáhat i Město Kolín, které zjistilo, že se tady konají opravdu kvalitní a především bezproblémové věci.
* Každý začátek je těžký a o shánění sponzorů to platí dvojnásob. Byl někdo, kdo ti významně pomohl právě v této etapě?
Určitě, jak jsem již říkal, to bylo město. Velmi mi pomohla firma Decibel, Raisa - speciálně Petr Adámek a v neposlední řadě také Jan Fanta - Nápojové automaty. Pokud je to možné, touto cestou bych jim rád ještě jednou poděkoval.
* Máš nějaký unikátní zářez na pažbě, nějaký muzikantský extraúlovek?
Hned několik. V první řadě bych mezi triumfy zařadil kytaristu Gary Lucase, v La France zahrál jediný koncert v republice. Spolu s ním přijel Vráťa Brabenec z Plastic People of the Universe, který s ním vystoupil jako host. Naposledy spolu oba hráli na Manhattanu a pak až tady. Dále jsem tu měl Louisianu Reda, starého černocha, který hrával s Johnem Lee Hookerem a Muddym Wattersem. Vzešel z mississipské delty a je uváděn ve všech světových bluesových encyklopediích. Nikdy by mě nenapadlo, že se s ním setkám. Totéž platí o Daevidu Allenovi, jehož kariéru sleduji dobrých 30 let. Těch jmen je více. Právě takové okamžiky jsou pro mě hnacím motorem, že opravdu stojí za to dělat to dál i přes finanční potíže, kdy nezřídka musíme koncerty doplácet z vlastní kapsy.
* Ve Štítarech končíš, bude se La France někam stěhovat nebo skončí definitivně?
Když jsem zjistil, že to tady půjde do háje - starší majitelé předali hospodu mladším a s nimi jsem se bohužel nedohodl na nájmu - začal jsem jednat s člověkem, o kterém si myslím, že je férový a nějakým způsobem dotáhneme nové prostory do konce. Takže já ani Radek bychom se neradi vzdávali, chceme to zkusit jinde.
* A chtěl bys pokračovat ve stejném status quo jako doposud?
Ano, zhruba jeden koncert měsíčně. Dříve jsme sice pořádali dva i více koncertů za měsíc, ale vzhledem k faktu, že jsme si postupně začali zvát opravdu drahé a velmi kvalitní záležitosti, tak častěji než jednou měsíčně to nejde finančně utáhnout, a to ani s podporou města a velkých sponzorů. Nechceme je ždímat donekonečna.
* Máš nějaký "nesplnitelný" sen?
On se v Česku časem určitě někdo mihne, aby mi splnil sen (smích).
* Zeptám se jinak. Kdyby sis mohl pozvat naprosto kohokoliv podle svého gusta, aniž bys byl omezen nedostatkem financí, kdo by to byl?
Určitě Tom Waits nebo John Zorn - saxofonista, vůdčí postava newyorského downtownu. Tam se tvoří soudobý jazz.
* Lze vůbec nějak vymezit hudební žánr, kterému dáváš v La France prostor?
To je opravdu těžká otázka. Asi bych to nazval obecně alternativní hudbou. V každém případě však musí jít o moji a Radkovu srdeční záležitost. Prostě nás to musí vzít za srdce a pak jdeme a něco pro to uděláme.
* Co nějaké veselé "historky z natáčení"?
Kdysi tady s obrovským úspěchem vystoupil vynikající kytarista ze Seattlu, Terry Lee Hale. Tak se mu v La France zalíbilo, že se asi za rok vrátil znovu - tentokrát i s kapelou - a řekl, že když budeme chtít, zahraje jen za půlku obvyklého honoráře. Když sem přijeli, bylo to, jako by se vraceli domů. Nebo asi před dvěma lety se stalo, že před hospodou najednou zastavil tranzit s kamarády holandských Palinckx. A to prosím nejde o lecjakou kapelu, ale světovou špičku alternativní scény. Ti maníci vylezli s auta s tím, že prý tady Palinckx hráli a že je tady skvělá hospoda. Takže si to našli na mapě a přijeli na pivo. Nádherný byl i jeden kardinální omyl. Nějací potulní muzikanti z Francie našli na internetu La France. Mysleli si, že jde o francouzský klub, tak se přijeli pobavit. Nakonec zahráli ve výčepu, když je dvě hodiny předtím vykázali strážníci z prostoru před Delvitou, a bylo to perfektní.
* A naopak zklamání?
Já i Radek máme velmi rádi jazz, a jedinou mrzutostí, kterou jsme zjistili, je absence jazzového publika v Kolíně. Moc bychom chtěli dělat jazz, ale pokud nejde o osobnost formátu Petera Lipy nebo Laco Decziho, které jsme tu měli, tak je zameteno. Pár mladých jazzových kapel s jistou hudební budoucností jsme tu měli, ale co do návštěvnosti to bylo faux paux.
* Není to způsobeno tím, že potenciální jazzoví posluchači se prostě jen stydí přijít mezi mladé, kteří tvoří většinu návštěvníku La France?
Já myslím, že je tu generační průřez. Nádherné třeba bylo, když tu vystupoval Sváťa Karásek s kapelou Pozdravpánbu. Chodily sem babičky o berlích a přivedly s sebou malá vnoučata. Jeden prostor tak sdílely tři čtyři generace.
* A co české srdeční záležitosti?
Určitě Jablkoň, Iva Bittová a též například brněnský Dunaj. Šlo o předposlední koncert před definitivním ukončením existence kapely.
* Ale pokud vím, nepořádal jsi zde pouze koncerty...
Ano, měl jsem tu i čtené věci, besedy a výstavy. Ivan Magor Jirous s Vráťou Brabencem recitovali básně, měl jsem tu besedu s Honzou Novákem, který dostal literární cenu za knihu o bratrech Mašínech, s ním tady byl Joska Skalník. Pak tady vystavovali obrazy dva kamarádi malíři z Moravy, konala se tu velká výstava fotografií reportérů MF Dnes. Vystupovalo tu divadlo Igdyž, ti měli dveře otevřené kdykoliv. Měl jsem vizi, že bych pozval výtvarnici Adrianu Šimotovou, které si velmi vážím. Ale pokud k tomu dojde, určitě už ne v těchto prostorech.
* Co vlastně znamená pojem La France v hudebním světě?
Určitě jméno La France je bezvadný odrazový můstek k jednání s kapelami. Muzikanti jsou jedna parta, i když jsou rozptýleni po celém světě, nějakým způsobem se to mezi nimi roznese. Myslím si, že se nám s Radkem vyplatilo nejít pod laťku, kterou jsme si hned na začátku nastavili - buď musí jít o naši srdeční záležitost nebo ať si kapely zahrají jinde. Spousta kluků udělá jeden komerčně úspěšný koncert, kterým si vydělají na neotřelou záležitost. Neodsuzuji to, ale my jsme to tak opravdu nikdy neudělali.
* Lze odhadnout, jaký podíl tvoří odmítnuté kapely?
Je velký, jeden čas chodívaly třeba dva tři demosnímky týdně. Nejtěžší na tom je najít způsob, jak šetrně odmítnout, aby to nebolelo.
* Hudební tečka ve štítarské La France patřila vynikajícím francouzským šoumenům, kapele Sergente Pepére. Šlo o záměr nebo shodu okolností?
Byla to obrovská náhoda. Volal mi kluk, který se živí dovážením evropských kapel, že tady budou Seržanti. Přišlo mi symbolické, že to bude právě francouzská kapela, která v La France zahraje jako poslední.
kop
P.S. Fotografickou přílohu na téma koncertní minulosti La France (+ stejný rozhovor) najdete v dnešním vydání tištěné verze týdeníku Kolínský PRES.